Hon za rovností na pracovišti

Fabriky, kde je dělník jenom položka v počítači, aniž by se vůbec bralo ohledy na pohlaví či pozici, pouze na mzdový tarif a hodiny, není možné si tak nějak upřednostňovat, kdo dostane kolik. Tam je to prostě dané, je to kontrolované a málokdy se stane, že žena dostane o 20 % za stejnou práci méně než muž. Ale u vrcholových pozic v managementu, v kancelářích, u obchodních zástupců, tam je to bolestivější. Už jen proto, že spousta vedoucích jsou muži.
pracovní kolektiv 

Není radno plakat na cizím hrobě

Nejde tady o to, svádět všechno na muže, ale spíše uvědomit si, že muž není žádný terč a oběť hysterie 21. století, ale že je to vše založeno na objektivních faktech. Proč například lidé ve vedoucích pozicích mají zakázáno bavit se o své mzdě? Protože by se přišlo, že ženy v kolektivu mají menší plat. Proč? Protože muži podceňují práci žen.
 
To říkával už i tatíček Masaryk a dnes to platí dvojnásob = „No jak prosím mohou lidé mluvit o tom, zda je žena muži rovnocenná? Jako by nebyla otci rovnocenná matka, která dítě zrodila. Já nevidím žádného rozdílu mezi nadáním můžu a žen“. Dále popisuje, že nerovnost je vlastně tak trochu problém městské buržoazie a střední třídy, protože u rolníka jdou všichni na pole a dřou od rána do noci, ať je to žena nebo muž. Ale když jeden z nich celý den sedí v kanceláři, ani jej nenapadne, že by snad žena doma praktikovala 9 řemesel dohromady.
pracovní pohovor 

Rovnost pracovní jako středobod rovnosti lidské

Možná, kdyby bylo více žen ve vrcholných pozicích, přece jenom by se jenom mluvilo a vybíralo jinak. Je totiž pravda, že pouze žena může chápat druhou ženu, nebo přijde vám snad korektní, aby se zaměstnavatel vyptával své budoucí manažerky, jestli bude mít děti a kdy? TO je přeci každého věc! A i kdyby tam pracovala dva roky a poté šla na mateřskou, spousta žen by byla ráda, kdyby kromě starání se o děti mohly ty ženské v domácnosti dělat i něco jiného.