Moji první virtuální výstavu si můžete prohlédnout na webu www.fototichy.eu

Omlouvám se za nedostupnost webových stránek ve dnech 25., 26. a částečně i 27.února. Chyba byla způsobena ukončením hostingových služeb u společnosti Savana, která však na přechodnou dobu vypnula i doménovou adresu. Nový poskytovatel hostingových služeb mne ubezpečil, že podobná situace nastává pouze výjimečně. Kdo však viděl film Jáchyme, hoď ho do stroje nebo v nedávné době zaregistroval informaci o vypnutí atomové elektrárny neopatrným technikem, musí být k tomuto ubezpečení lehce skeptický. 
Ještě jednou se vám tedy omlouvám za čas strávený opakovaným neúspěšným přihlašováním a spolu s vámi věřím ve výjimečnost podobných situací.

Omlouvám se všem, kteří v posledních týdnech navštívili moje staré stránky a nic nového tam neobjevili. Chtěl jsem totiž zahájit nový rok v novém kabátě a nahrávání nových informací na starý web mi připadalo už zbytečné.Nakonec jsem se ale rozhodl nic neuspěchat, protože novoroční předsevzetí obvykle dlouho nevydrží. Starý web se nedožil ani druhých narozenin, proto doufám, že tento se s vašim přičiněním dožije alespoň předškolního věku.
Hlavním důvodem všech změn bylo jednoznačně celkové zjednodušení a zpřehlednění grafiky, s důrazem na prezentované fotografie. Z mého pohledu se tento záměr povedl.

Profil čtenáře Radomír Režný

Vítěz loňského ročníku soutěže Ekologie v objektivu je na cestě hledání světla – a na cestě stát se profesionálním fotografem

Jak jste se dostal k fotografii?

Cesta k fotografii u mne vedla přes časté návštěvy kina. Některé scény ve mně vyvolávaly velmi zvláštní pocit něčeho, co bych chtěl vidět, zažít a umět zachytit také tak. Až mnohem později mi došlo, že to, co dělá scény zvláštními, je světlo.S fotografováním jsem začal vlastně dvakrát. V dávných dobách jsme si od kamaráda půjčil stařičký Zenit a se spolužákem jsme se rovnou vydali fotit novoročenky do polorozbořeného domu. O nastavení správných hodnot jsme netušili zhola nic, ale pocit „umělců“ jsme si užili dostatečně. Velká legrace pak pokračovala i v provizorní fotokomoře, kde jsme samozřejmě pracovali metodou pokus-omyl. Dodnes si ale pamatuji ten úžas, kdy se pod hladinou vývojky, k našemu velkému překvapení, opravdu objevily poměrně slušné obrázky. Časem ale můj zájem o fotografování ustoupil do pozadí, protože absence vlastního fotoaparátu byla silně omezující. K vážnému fotografování jsem se vrátil až před pěti lety (nepočítám období rodinného dokumentaristy), kdy jsem si koupil Canon EOS 10D. Mimochodem ten velmi zvláštní pocit při sledování filmového obrazu se objevuje dodnes.